Den jedenáctý - Basket u západu slunce

"Ráno víš, co tu máš." Vyčistil jsem si zuby stejně poctivě, jako když mi bylo 7 a nasedli jsme do auta. Náš cíl nebyl velice konkrétní, avšak byl jeden požadavek, musí tam být záchod. První místo nám nevyšlo, ale napodruhé už ano. Dojeli jsme do místního obchoďáku, kde jsme si nic nekoupili. Ale i přesto jsme chytli tzn. nákupní horečku, takže jsem vyhledal nejbližší second hand a vydali jsme se na misi. Tato mise mě stála konkrétně 1.000 Kč, protože přesně tolik padlo na jedny kalhoty. To už však byl čas posunout se dál. S dnešním dnem nám zbývají 4 dny a my jsme ještě 400 kilometrů od Reykjavíku.

Šlápl jsem autu na krk a vydali jsme se dál na západ. Cestou jsme zastavili, naobědvali se. A já jsem si potvrdil, že jsem frajer, protože jsem se vykopal v řece, která podle mého odhadu mohla mít kolem 5/6 stupňů.

Po obědě jsem si hodil dvacet (dvakrát) a vydali jsme se dál. V hledáčku jsme měli jeden velmi zdatně vypadající kemp. Avšak, když jsme ke kempu přijeli, zjistili jsme, že tento kemp je zavřený až do začátku června :) Ani to nás nezastavilo, abychom zde zaparkovali auto a přespali zde. Ještě předtím, než jsme šli na kutě, tak jsme si prošli malou vesničku (na Islandské poměry městečko). Narazili jsme na basketbalové a fotbalové hřiště, kde byly erární míče. Této šance jsme využili a já jsem nechal promluvit svoji druhou tvář jménem LeBron James. Z dvaceti hodů jsem se úspěšně trefil jednou… To nevadilo, protože mám ještě svojí třetí tvář jménem James Rodrigez. Úspěšnost byla na dost stejné úrovni jako v basketbalu.

Co jsme se dostatečně vyblbli, tak bylo načase se navečeřet. K večeři padly párky v rohlíku s polární září.

Citátek na dobrou noc "každou noc usínáš s největším nepřítelem, se sebou" – paní učitelka Mátlová (možná někoho citovala, to nemám šajn, na to mám moc roztříštěnou pozornost)