Den patnáctý - Návrat do Práglu

Jelikož jsem prokrastinační hovado, tak poslední den (24. 9. 24) píšu až teď (2. 10. 24, ). Ráno jsme celý prospali, vlastně jako celý výlet a vstali jsme až dopoledne. Rychlostí blesku jsme uklidili naši káru a najedli se. Pak už nezbývalo nic jiného než se se slzami v očích rozloučit s naší károu. Bylo to velmi emotivní loučení, není divu, protože tolik jsem neprocestoval ani se svojí přítelkyní (žádnou nemám ):).

Vyrazili jsme na letiště do Keflavíku. Už v busu jsme chytali českou náladu, protože autobusák byl, slušně řečeno, příjemnej jak prdel. V 15:30 jsme se dostali na letiště. Teď si zkuste tipnout, jak dlouho jsme čekali na letišti na odlet letadla. 10! 10 hodin jsme strávili na letišti. Cítil jsem se jako dítě bez hraček, nebo jako narkoman bez dávky. Nevím jak, ale nějak jsem přežil těchto nudných 10 hodin a dostali jsme se do letadla. V letadle jsem naspal mínus 2 minuty.

Hned, co jsme přiletěli do Vídně, tak jsme běželi na autobus do Brna. Zajímá vás, proč zrovna do Brna? Proč bychom se takhle sebepoškozovali? Prostě proč? "Vím já?!"

V Brně jsme ani nevydejchli a běželi jsme hned na další bus směřující do matičky Prahy. "kdo z nás dětí nemiluje prahu jako matku svou." Do Práglu jsme dorazili něco málo před 14. Rozloučili jsme se Kryštofem, hodili foto a jeli jsme si hodit sprchu domů…

Jestli jste tento kekel dočetli až sem, tak vám z celého srdce děkuji a rozloučím se s vámi mým nejoblíbenějším citátem. "Chce to mít cit pro cit" – Jakub Rafael.

Přeji krásný zbytek života váš Jakub Slovák