Den třetí - Geysir

"Jdu spát" je velice zavádějící pojem, protože jsem usnul tak na 4 hodiny. Zbytek jsem se klepal zimou. Nevím, jestli byl dobrý nápad si brát spacák s maximální extrémní teplotou do 3 stupňů celsia. PS. tu noc bylo kolem -3 stupňů. Když hodiny odbily šestou hodinu ranní, mě přestalo bavit neustálé ležení nebo spíš klepání, tak jsem se šel projít. Znáte ten pocit, když se procházíte a u toho vůbec necítíte nohy, já taky ne, až do dneška :((

Jelikož bylo 6 ráno a já neměl co dělat, tak jsem si šel zaběhat. Na Islandu je dobrý, že ať poběžíte rovně, doprava nebo třeba doleva, tak doběhnete někam, kde to je krásný. A to se přesně stalo. Běžel jsem 2 a půl kilometru rovně za nosem a narazil jsem na krásné říčky, vyhlídky, ale hlavně na horký pramen. 

To jsem samozřejmě nemohl odolat a skočil jsem do něj. Představte si vířivku uprostřed lesa s nádherným výhledem na východ slunce, tak přesně takovýhle pocit to byl. Všechno dobré má svůj konec, taktéž i toto. Doběhl jsem zpátky do mrazivého kempu, nasnídal se a šli jsme se s mým kumpánem Kryštofem podívat na gayzíry, geysíry, gejsíry nebo nějak tak.

Pak už byl čas vyrazit zpátky na cestu. Na cestě jsme narazili na dva stopaře, a přestože naše auto má pouze dvě sedadla (místo zadních sedadel a kufru jsou dvě postele), které jsme nabrali a odvezli 40 kilometrů směrem k vodopádu, kam jsme zrovna směřovali. Byli to Němci, kteří cestují po Islandu pěško-stopem a už tady jsou přes 30 dní.

Co jsme naše Německé sousedy vysadili, tak jsme navštívili náš druhý vodopád. Podle statistik to je největší vodopád do počtu "proteklé" vody (Flóahreppur). Zde se také uplatnilo přísloví "i s malým kašpárkem dokážeš velké věci." Přestože toto byl "nejproteklejší" vodopád na ostrově, tak se mi první "malinký" vodopád líbil mnohem víc.

Aby těch vodopádů nebylo málo, tak jsme čirou náhodou zabloudili k našemu vodopádu s pořadovým číslem 3. A to byla úplně jiná třída. Hezčí vodopád budeme hledat těžce. Pokud se někdy u tohoto vodopádu objevíte, rozhodně si neberte na sebe jenom kraťasy a mikinu, bude vám zima.

Z těch všech vodopádů nám vyhládlo, tak jsme si na parkovišti naproti dalšímu vodopádu, udělali burgery. Burgery jsme zdábli a já si hodil šlofíka, protože jsem měl na účtu stále velký spánkový dluh. Poté už to šlo vše ráz na ráz. Zastavili jsme na parkovišti vzdálené zhruba 4 kilometry od trosky letadla. 

Tam jsme taky došli, hodili vítězné foto a běželi zpátky (a doopravdy myslím běželi, protože tři čtvrtiny cesty jsme uběhli). Stále na stejném parkovišti Kryštof navařil chálku jménem těstoviny. A nezbývalo než se přemístit na jiné parkoviště vzdálené 15 minut cesty. Kde jsme úspěšně rozbili kemp aka. lehli jsme si do auta.